Bestie z Ernaut - část 2

Ranní slunce pozvolna rozsvětlovalo kraj. V porostu mezi stromy a vysokými keři vyčnívala budova připomínající na první pohled vysokou kamennou tvrz, opevněnou dřevěnou vysokou hradbou, zpevněná vysokými omletými kameny. Při podrobnějším pohledu se vám však naskytl pohled na dům, zarostlí mechem a popínavými rostlinami. Vypadalo to, jako by tu už staletí nikdo nežil a vše, co tu bylo postaveno, pomalu zarůstalo do prostoru tamních lesů.

Irině se při pohledu na polo zřícený dům rozbušilo srdce. Stála v louce, kde mezi keříky a kameny bujily prapodivné byliny. Výhonky a šlahouny se jí omotávaly kolem bot. Vztekle škubla botou, aby se vymanila z jejich sevření. Bylo vidět, že tudy už dlouho nikdo nešel a nedovolil si cestu prosekat. Prodrala se porostem až k malé vyšlapané cestičce, která jí dovedla přímo k bráně.

Železné vrata byly nečekaně pootevřené, jako kdyby pán domu čekal její příchod. Irina polkla a stála na malém nádvoříčku, kde uviděla stáj s koňmi a malou kovárnou. Byla zde cítit ve vzduchu krev. Z menšího přilehlého domku na nádvoří vedle sídla, vyšel muž s koženou řeznickou zástěrou a nožem v ruce. Irina byla připravena se bránit.

„Co tu pohledáváš?" zamručel nepřívětivě muž a otřel si klidným tahem špinavý nůž do zástěry.

Irina mlčela, neodpovídala a dívala se kolem, ze strany na stranu. Pozorovala prostředí domu a hledala očima Šenka.

„Jsi němá?" dotázal se znovu muž a zamračeně se díval na Irinu

„Jdu si pro svého vlka!"

„Pro vlka?" Zasmál se muž, který před malou chvilkou naporcoval divočáka.

„Má ho prý pán z Blat," pokračovala Irina

Zavrzali pootevřené dveře domu a v nich stál muž ve zbroji s halapartnou v ruce.

„Co ty tady pohledáváš, nic tu nemáme?" Šel k ní líným zdlouhavým krokem. Nijak nespěchal a opíral se líně o halapartnu.

„Jde si prý pro vlka." skočil jim do řeči muž s nožem a otřel si pot z čela

„Tak pro vlka jo?" Zamával na ní halapartnou a naznačil, aby šla za ním do domu.

„Tebe znám," odplivl si tloušťík

„No to by mě zajímalo odkud?" řekla si sama pro sebe a doběhla muže

„Ty si z Hájku, říkají ti Děvka ze Zeleného Hájku " řekl výsměšným tónem a při pokusu o smích zachrochtal jak prase.

Irina to nechala bez jakékoliv poznámky, její zrak spočinul na muže sedícího na kamenném křesle, připomínající trůn starých králů. Jeho dlouhé vlasy, které svou barvou připomínali havraní peří, splývaly s jeho černým pláštěm a kožešinou. Jeho oblek se krásně třpytil, tvořil kolem sebe nepatrné odlesky. Plášť byl ušit z velmi drahé tkaniny, kterou v tomto kraji určitě nemohl sehnat. Pomyslela si Irina. Plášť se rozvířil, když muž sesedl z vysokého křesla. Rázným a rychlým krokem přišel k ní. Pozdvihl plášť ze země a zvědavě si jí prohlížel. Nadzvedl nos a jeho nosní dírky se zvětšili a oči rozjasnili. Vypadalo to, jako kdyby si očuchával svou kořist, před tím než jí zadáví.

„Co bys ráda, dítě?" otázal se a stále si jí kolem dokola zvědavě prohlížel.

„Pane, je to děvka z Hájku," strážný pohotově odpověděl za Irinu

„Jmenuji se Irina ze Zeleného Hájku a přišla jsem si pro svého vlka Šenka." Vzpřímila se a řekla napřímo.

Muž s černými oči se jí zadíval na jizvu. Přejel prstem po celé délce jizvy. Irina ucukla a jejich oči se setkali. Irininy zelené oči se neuhnuli a prozrazovali její bojovnost.

„Já jsem koupil vlka od Pepeho a ten ho koupil od Matyse,"

„Jestli chceš, prodám, ti vlka za dvacet tisíc zlatých assemů?" Vyřkl nekompromisně svou nabídku pán z Blat.

„Tolik, kde bych je asi vzala!" zaúpěla naštvaně zrzka

„Když nemáš, tak nemáš," pronesl muž lhostejně a ukázal očima na strážného. Obtloustlý strážný zatáhl dívčinu za loket. Ta se mu pohotově vysmekla, vztek jí udělal vrásky na čele a zkřivil slabé rty.

„To je můj vlk!" bránila se a chtěla zpět své zvíře

„Byl," řekl nesmlouvavě muž a sednul si zpět na svoje kamenné křeslo obložené kožešinami ze zvěře.

„Chci se utkat s tou bestií. Bestií z Ernaut. Dám ti polovinu své odměny!"

„Ty si mi, ale odvážné dítě. Vždyť každý, kdo měl tu čest se s ní setkat nepřežil, nebo z něj je dnes mrzák," Irina ho svou nabídkou však zaujala.

„Potřebuji, ale sebou svého vlka, aby mi pomohl v boji, až se s ní utkám" Věděla, že sama nemá šanci, ale s vlkem by se šance v boji zvýšila.

„Vím, o co ti jde, nejsem hloupý!" Věděl, že by vlka ani peníze nikdy už neviděl.

„Ne, Pane prosím, dávám vám své slovo." Irina to myslela vážně a tak mu nabídla svou ruku.

Urostlý muž se na dívku podíval, změřil si jí očima a začal se hlasitě smát, s ním se smál i strážný.

„Mám věřit potulné děvce!" Přestal se smát a rozzlobeně vstal a chtěl odejít.

„Prosím!" Zajekla dívka, až jí přeskočil hlas a zalili se jí oči slzami, které jí zapálili v nose.

„Jak se chceš dostat do Ernaut? Pěšky? Nebo snad pojedeš vlkovi na zádech?" Zavrtěl nesouhlasně hlavou muž.

Město Ernaut, bylo opravdu velmi daleko a bez pořádné výbavy a koně nebylo možné se tam dostat. Ke všemu město vybíralo na své hranici až tisíc zlatých assemů.

„Pojedu s tebou, zítra nechám osedlat koně, chci být u toho jak tě roztrhá ta šelma" zasmál se hlasitě a stále nemohl věřit naivnímu odhodlání dívky.

„Mohu vidět svého vlka?" chtěla mít jistotu, jestli vůbec vlk žije. Tomuto místu nevěřila už od první chvíle.

„Mého vlka vidět smíš a pak se vykoupej, smrdíš! Vyspi se a zítra se dáme na cestu. Medryl se o tebe postará."

Hned na to přicupitala drobounká, černovlasá dívenka, sotva jí mohlo být čtrnáct let, sklopila stydlivě hlavu a vedla jí po dlouhé chodbě do horního patra. Irina si všímala s údivem trofejí. Divočáci, medvědí hlavy, různá paroží a stáhnuté kůže zdobili toto sídlo.

„Neboj se, tvůj vlk je v pořádku," tichounce špitla dívenka, když viděla Irinu, jak nejistě pozoruje hlavy zvířat přibitých na zdi. Irina se pousmála radostí. A následovala mladičkou služebnou.

Snědá dívka Madryl, drobnou rukou a silným stiskem objala zdobeně rytou kliku, se skřípotem se dveře pomalu otevřeli. V pološeré prázdné místnosti, ležel vlk, uvázaný na dvojitém řetězu. Nebyl to jen tak obyčejný vlk, byl to horský Pravlk. Irinin Pravlk. Bylo už dnes vzácností jej vidět. Byli to obrovské šelmy. Ještě větší vzácností, byl ochočený Pravlk. Dospělý Pravlk vážil více jak osmdesát kilogramů. Tohle bylo ještě roční mládě, které nedosahovalo ani poloviny váhy. Byl však krásně rostlý a jeho zuby byli tak velké a ostré, že by v jednom okamžiku urvali paži dospělému muži a stále by byl hladový a plný energie. Pravlci byli divoké bestie. Je mnoho legend, které se vypráví o této šelmě a často měli strašit děti, aby nechodili sami k lesům. Když byla Irina dítě, často slýchávala hrůzostrašné příběhy, které jí a jejímu bratříčkovi Juelovi vyprávěla jejich matka. Irina těm báchorkám jak rostla, přestávala věřit. Až do chvíle, než našla uvázaný pytel na cestě. Pravlk jí rostl před očima a jí bylo jasné, že to nebude jen obyčejný vlk z lesů. Měl obrovskou cenu.

Zvíře leželo klidně, vedle něj byla miska s nedojedeným jídlem. Irině se radostí rozzářily oči, když uviděla svého chlupatého přítele. Šenk spatřil Irinu a hned prudce zatáhl za řetěz, který po podlaze hlasitě zaburácel. Irina k němu doběhla. Upřímná radost zvířete a jeho obrovská síla, jí svalila okamžitě do kolen. Vlk jí olízl tvář a přejel jazykem Irině přes jizvu. Byl v pořádku. Tak moc se Irině ulevilo.

„Šenku, příteli. Šenku, Šenku, ..." Hladila jeho bujnou srst.

Bílý vlk olizoval svou paní a dotýkal se jí packami, něžně jí drkal boky. Irina vstala, porovnala si oblečení a následovala Madryl, která jí ukázala místnost, kde se může omýt, vykoupat.

Ve velké místnosti na vyvýšené kamenné podlaze, byla připravená velká káď s vodou s připevněnými schůdky. Dřevěnou vanu zakrýval paravan s ručně vyšitým orientálním vzorem. Irina se nadšeně usmála a podívala se na Madryl. Děvče jí přineslo čisté plátna na osušení. A nakapala do velké dřevěné nádoby s vodou, jasmínový olejíček a trocha černého bezu. Olejíčky nádherně voněli. Bylo vidět, že pán z Blat se má dobře, když si může dopřát takové drahé vůně do koupele. Dům vypadal z venčí jako zchátralá tvrz, ale uvnitř zde byl nebývalý luxus, který si mohli dopřát pouze velký páni.

Než se Irina stihla vysvléct ze svých šatů, Madryl donesla na velkém podnosu jídlo. Skoro tác nemohla ani unést. Celé pečené kuře, brambory a spousta ovoce. Irina se mlsně olízla. Pohled na plný tác jídla v ní vzbudil ještě větší hlad, než měla. Madryl se usmála, jídlo položila na velký dřevěný stůl a zase tiše jako myška odešla.

Na dvoře si černovlasý muž, pán tohoto místa hladil krásného grošáka. Vzal si oprať od podkoního a podíval se na zvíře. Pailos byl statný, zdravý a mladý kůň, jeho nejoblíbenější. Rád sedával na hřbet tohoto koně, rád se s ním proháněl po lesích, rád se s ním hnal za zvěří. Hřebec měl své mouchy, někdy nerad poslouchal, ale měl výdrž a to bylo důležité. Pak pohlédl na druhého koně. Vedle Pailose stála mladá, hnědá klisna. Nervózně kopyty klapala o nerovný povrch dvora. Ještě neměla hříbata. Až je však bude mít, budou to ty nejkrásnější koně v kraji, a když ne v kraji, tak určitě nejkrásnější koně z Blat. Serina cukla prudce hlavou, rozhodila svou bujnou hřívu do vzduchu a energicky se vzpouzela. Muž jí chytl pevně za uzdu. Poplácal jí a podíval se jí do jejich velkých očí, které se pohledu bránili.

„Klid malá, klid" Konejšil svou divokou klisničku, poklidným hlasem tak dlouho, dokud se nenechala pohladit.

„Vyrazíme hned zítra ráno" a pokývnutím hlavy dal příkaz připravit na ráno tyto koně

„Můj pane, odjíždíte?" Optal se mistr Gregor.

„Ano, mistře Gregore" Usmál se na starce přátelsky

„Nebudu dlouho pryč" Nejistě dodal, a o pravdě své odpovědi si nebyl jistý.

Když před nedávnem Pán z Blat odjížděl se stejnými slovy, byl pryč celý měsíc. Na dvůr přiběhla Madryl, objala vysokého, statného muže v černém. Radostně poskočila do výšky. Muž jí chytl a pevně objal.

Irina se koupala v horké lázni. Povzdychla si pro sebe spokojeností. K očistě jí vždy stačil rybník, nebo žlab pro koně. Zaklonila hlavu a její rudé vlasy se celé v lázni smočily. Zhluboka se nadechla, našpulila legračně rty, zavřela oči a potopila se. Jen kousky kolen jí vyčuhovali z vody.

Do místnosti vešel její hostitel, porozhlédl se a spatřil Irinu, která se právě vynořila z vody. Irina se honem zase potopila a nechala venku jen kousek obličeje s pusou.

„Sbalíš si věci, brzo ráno vyrážíme do Ernaut"

„Já přeci žádné věci nemám," Podívala se na svou skromnou hromádku oblečení, která ležela na židli.

Muž se jen pousmál a vzal do rukou čisté plátno. Podal je dívce.

Irina v rychlosti chytla plátno do rukou „Otočte se!" přikázala mu

Muž se zase usmíval, ale otočil se, aby Irina mohla vylézt z lázně a zahalit se

„Takových holek, jsem už viděl" „Takových holek, jsem už viděl"

„O tom vůbec nepochybuji," naštvaně „A nejsem holka!" Irina se chtěla natáhnout na kupičku svého oblečení, ale nikde jej neviděla

„Dostaneš nové oblečení" ujistil jí

Irina nechápavě nadzvedla obočí a zamračila se

Mistr Gregor jako kdyby to slyšel, se objevil ve dveřích a nesl krásné oblečení z kůže, kabát z medvědí kožešiny, kalhoty s opaskem, čistou košili a jezdecké pevné boty. Vše nádherná práce.

Irina otevřela pusu, s otevřenou pusou, s úžasem v očích se podívala na pána z Blat a pak na oblečení. Nemohla tomu uvěřit, že má nové oblečení, nádherné oblečení.

„Pane, jak se vlastně jmenujete, nic o vás nevím?" Vykoktala ze sebe a stále se dívala na oděv, který držel mistr v rukou.

„Jsem lord Tristan Tanith, pán Černého lesa, známý také jako pán z Blat. Patří mi toto sídlo, Černá věž, lesy od Blat až po Novou zem a Trpasličí soutěsku.

„Až se oblečeš, přijď za námi dolů" Dodal ještě lord a odešel

Mistr Gregor položil oblečení na stůl u dveří a odešel, ponechali Irinu samotnou.

Irina měla stále silné tušení, že lord, kterého poznala, před ní něco skrývá, nevěděla co, jen měla silné tušení. Její otec, když ještě žil, říkával, že tomu pocitu se říká mít intuici. A ona věděla, že její intuice jí neklame.