Irina pozvedla hlavu od popraskaného hliněného talíře s polévkou, ta svým našedlým zbarvením, zápachem a hustou konzistencí připomínala potravu pro vepře. Bez mrknutí do sebe hladově nasoukala pár posledních lžic. Pachuť polévky jí hořce zatrnula na patře a vzpomněla si, že už jedla mnohem horší jídlo. Jestli se tomu tedy dalo říkat jídlo. Byla si však vědomá, že nejdůležitější, je mít plný žaludek. To ostatní šlo kolem. A to v těchto časech věděl každý.
Její jasně rudé, neučesané vlasy, svítily do pološeré místnosti staré krčmy. V tom pološeru, měli nádech tmavého piva. Rudé prameny vlasů se jí zhouply přes oči a překrývaly tak viditelně velkou jizvu. Bolestná vzpomínka na jednu z nejtemnějších osudových nocí, kterou tato mladá dívka pamatuje.
Vesnice, kde se narodila a vyrůstala, byla napadena válečným kmenem vedeným Dragonem Uchvatitelem, který její rodnou vesnici vypálil, vyvraždil všechny ženy, muže a neušetřil ani děti. Zpustošil i několik dalších vesnic. Jediné dítě, které přežilo tu krvavou noc, byla Irina ze Zeleného hájku. Od té doby nosí na tváři velkou jizvu, kterou jí udělal sám Dragon. Irina však krom viditelné jizvy, která jí nevzhledně pokrývá kus celé levé tváře, si nosí v sobě něco mnohem hlubšího. Tím je jizva v srdci. Tu noc přišla o všechno. Nejvíce jí trápí, že nedokázala pomoci svému malému bratříčkovi Juelovi. Byla příliš malá, aby mohla zasáhnout a ochránit svojí rodinu. Jediné, co jí tu noc zachránilo, byl útěk.
Jako
sirotka se jí ujaly kněžky - služebnice Boha Sedmero draků ze Skleněného
chrámu. Když dospěla, jako novicka z chrámu utekla. Nevykonala přísahu. Nějaký
čas se jen tak potulovala krajem, živila se porůznu, někdy poctivě a někdy
kradla, aby měla co vložit do úst. Někdy, když bylo nejhůře, prodala své tělo
nějakému muži. Muže si však vybírala. Většinou je okradla ještě dříve, než k
něčemu mohlo dojít a s lupem utekla. Irina měla právě namířeno do města Ernaut,
kde je vypsaná odměna pro toho, kdo město zbaví krvelačné bestie. Záhadná
bytost vraždí dobytek, rozpárá ovce a z libostí ničí vše na co přijde. Lidé z
Ernautu mají strach, jsou bezradní. Vypsaná odměna je vysoká. Lidé se však bojí
utkat s touto šelmou. Každý, kdo se o to pokusil, skončil mrtev nebo jeho tělo
bylo na tolik zmrzačené, že by si dotyčný přál raději smrt. Irina vstala od
stolu, vytáhla z boty minci a vložila jí pod talíř, vzala do rukou korbel s
pivem a dopila poslední doušek chmelového moku. Olízla si rty a zbytek si
otřela do svého rukávu. Když se podívala, na svůj rukáv uviděla krev, uvědomila
si, co se stalo. Poprala se s místními a prohrála v kostkách svého věrného
vlčího kamaráda Šenka. Šenk byl krásný mladý a statný ochočený horský pravlk.
Doprovázel jí po cestách. Šenk byl také sirotek, stejně jako ona. Našla ho,
jako malé vlče v zavázaném pytli u cesty, zřejmě vypadl z nákladu pytláků,
kteří rozprodávali po vesnicích zvířata na kůži a maso. Irina věděla, že musí
dostat Šenka zpět. Včera byla příliš opilá a unavená. Věděla však, kde Šenka
hledat a jak ho dostat zpět.
Vyšla
před krčmu, právě se začínalo rozednívat. Blížila se zima a zimní měsíce v
tomto kraji byli dlouhé a zima příliš krutá. Mnoho lidí, které znala, umrznuli
na cestě. Ti co nesehnali přístřeší a potravu, žebráci a tuláci často umrzali
schoulení u zápraží domů, kde chtěli najít přenocování. Nikdo s nikým neměl
slitování. Lidé si chránili to málo, co měli. Dát přístřeší nějakému potulnému
lapkovi znamenalo nebezpečí. Ne jednou se i tak stalo, že žebráci vyvraždili
rodinu, která dobrosrdečně pozvala nocležníky k sobě do domu. Mezi lapky vrahy,
patřily i děti.
„Něco hledáš?“ Irina se rozhlédla kolem. Ranní opar mlhy byl tak silný, že si neviděla na špičku svých děravých bot. Natož, aby uviděla někoho, kdo na ní mluví. Po chvíli se zorientovala a uviděla před sebou starého muže, zahaleného do roztrhaného kabátce. Irina neodpověděla, vykročila do mlhy a vydala se po okraji cesty.
„A
je to pro tebe hodně cenné, nemýlím se, že?“ pokračoval zarostlý,
neupravený stařec
„Co
ty můžeš vědět, co má pro mě cenu a co ne?“ a dala si na hlavu kapuci svého
zeleného pláštíku a zahalila se kusem šály, aby nebyla vidět její zjizvená
tvář.
„To
co hledáš, je vlk, že mám pravdu?“
„Máš“
přitakala Irina
Stařec neobratně povstal a oklepal si zaprášené kalhoty „starý Matys ho prodal Pepemu a Pepe se vlčka bál, tak ho ještě v noci prodal pánovi z Blat“
„Pánovi
z Blat?“ zarazila se odpovědí
„Ano,
teď bude tvůj vlček hlídat blata“
„No
to se ještě uvidí“ zamračila se vztekle Irina
Žádné komentáře:
Okomentovat